ŽIJ a dovol žít

Máme tendenci dychtivě pomáhat druhým, ukazovat jim, jak na to, aby si pomohli sami. Je snadné vidět chyby v druhých, chtít jim skočit na pomoc. Můžeme mít pocit, že víme lépe, a vše, co chceme, je pro ně to nejlepší. Děláme to s laskavosti, možná to víme lépe, intelektuálně.  ALE! I když víme, a můžeme jim ukázat cestu, zkrátit vše čím si prochází, je zde jedno velké ALE, je to opravdu naše věc? Už jste to někdy udělali, že? Cítili jste, že někdo potřebuje váš názor, vaši záchranu, a chopili se šance rozšířit nějaký záchranný prostředek, který je ve skutečnosti nežádoucí? Pokud ano, nejste sami. Někde hluboko je to uvnitř každého z nás. Také jste se jistě následně setkali se zcela opačnou reakcí, než jste očekávali… vztek, nepochopení a tak dál…

I když máme nejlepší úmysly, není naším právem pokoušet se změnit někoho, kdo o naši pomoc nepožádal. I když jasně vidíte, že si nevybírají nejlepší, nejchytřejší nebo nejprospěšnější cestu, je to jejich vlastní cesta. Jediné, co můžeme udělat, je nabídnout podporu s dovětkem-pokud to budou chtít Jediné, co můžeme udělat, je dát jim vědět, že jste tam. To je vše. Všechno ostatní není služba, je to bolest a nerespektování hranic jiných lidí. 

ŽE je to nefér, zvláště u těch nejbližších?

Co dělat, když vidíte, jak si vaši blízcí nabíjejí ústa a jedním vaším úkonem to můžete ukončit? Nedělejte NIC.  Tím, porušujete nejen jejich  hranice, bráníte jim v lekcích, které se mají naučit!!! ŽE, je to  blbost? To a jistě spousta dalšího vám proběhlo hlavou, cítili jste se nepotřební, uražení a kdo ví co ještě. Jenže co pomohlo nám, nemusí pomoci jim. Máme také tendenci promítat své prožitky a zkušenosti na jiné lidi; „Je mi zima. Všichni mohou zmrznout“ syndrom pečovatele, a začnu shánět svetry a bundy---obrazně…

Jenže potřeba změnit názory nebo chování druhých pochází z potřeby ovládat. Vnucujete jim svou vůli. Pokud je to pro druhé prospěšné- řeknou si o pomoc. Mějte trpělivost. Jen buďte. Vezměme si zpět svou  kontrolu – ale ne ovládáním ostatních. Jejich cesta není naše věc. Dovolme si počkat na požádání o pomoc či radu, pokud nepřijde, respektujme, že i když se druhý topí, nechce od nás hodit záchranný člun či kruh. Jediné, co můžete udělat je respektovat způsob života druhého, žít podle svého svůj život. ŽÍT A NECHAT ŽÍT. Respekt je odpovědí.